
Historie, která zavazuje
Chceme-li vědět, kam se plemeno ubírá, musíme vědět, odkud pochází.
Appenzellský salašnický pes je plemeno s dlouhou historií, neoddělitelně spjatou se švýcarskou krajinou, zemědělskými usedlostmi a každodenní prací člověka. Dnešní appenzeller je výsledkem mnoha generací selekce, měnících se životních podmínek, chovatelských rozhodnutí a práce lidí, kteří rozpoznali hodnotu těchto psů a rozhodli se plemeno zachovat pro další generace.
Pro mě znamená poznávání této historie mnohem více než pouhý zájem o minulost. Je to jedna z cest, jak lépe porozumět současnému appenzellerovi.
Staré fotografie, historické rodokmeny, první popisy plemene a dávné švýcarské publikace nám umožňují nahlédnout mnohem dál než jen k dnes žijícím psům. Ukazují, jak se appenzeller měnil, které jeho vlastnosti obstály ve zkoušce času a které se postupně proměňovaly vlivem chovatelské selekce.
Historie nám také umožňuje položit si jednu z nejdůležitějších otázek:
Znamená skutečně každá změna v rámci plemene také pokrok?
Od pracovního psa k dnešnímu appenzellerovi
Appenzeller nevznikl jako výstavní pes.
Po celé generace byl především pracovním psem – všestranným, výkonným, ostražitým a schopným samostatného jednání. Doprovázel člověka při každodenní práci a právě tato funkce formovala jak jeho tělesnou stavbu, tak jeho povahu.
Nepotřeboval žádné přehnané znaky.
Potřeboval funkční tělo, vytrvalost, rychlé reakce, inteligenci a odvahu. Musel umět spolupracovat s člověkem, ale zároveň být schopen samostatně se rozhodovat.
Mnohé z těchto vlastností nacházíme u appenzellerů dodnes.
Proto při posuzování současného představitele plemene nemůžeme hodnotit jednotlivé znaky jeho tělesné stavby odděleně od jejich funkce. Tělesná stavba, proporce, pohyb a temperament tvoří jeden celek.
Krása pracovního psa by měla vycházet především z jeho funkčnosti a harmonie, nikoli z přehnaných znaků.
Lidé, kteří rozpoznali hodnotu plemene
Historie appenzellera je také historií lidí, kteří si ve správný okamžik uvědomili, že místní švýcarští psi představují dědictví hodné zachování.
Jména jako Max Siber nebo profesor Albert Heim jsou neoddělitelně spjata s počátky cílené ochrany a utváření plemene. Pozdější publikace a popisy dalších autorů nám umožňují sledovat další vývoj appenzellera i to, jak se v průběhu času měnilo vnímání jeho plemenného typu.
Dnes se můžeme dívat na fotografie psů, kteří žili před mnoha desetiletími, a porovnávat je se současnými představiteli plemene.
Ne proto, abychom minulost nekriticky idealizovali.
I v dřívějším chovu se dělaly chyby a možnosti posuzování zdraví a genetiky byly nesrovnatelně omezenější než dnes.
Historie má skutečnou hodnotu právě tehdy, když ji vnímáme jako zdroj poznání, nikoli jako legendu.
Umožňuje nám vidět jak to, co stojí za zachování, tak důsledky rozhodnutí, která bychom neměli opakovat.
Rodokmen je víc než seznam jmen
Rodokmen pro mě není seznamem šampionů.
Za každým psem uvedeným v rodokmenu stojí konkrétní vlastnosti: tělesná stavba, temperament, zdraví a genetické předpoklady, které byly předány dalším generacím.
Proto je obtížné skutečně porozumět jednotlivému psovi, aniž bychom se podívali také na jeho původ.
Některé znaky se objevují po mnoho generací. Jiné mohou zůstávat dlouhou dobu skryté, aby se znovu projevily v dalších spojeních. To platí jak pro žádoucí vlastnosti, tak pro problémy.
U plemene s malou populací to má mimořádný význam.
Rozhodnutí učiněné dnes může mít důsledky, které se projeví až o mnoho generací později.
Když se historie setkává s moderní genetikou
Dnes máme k dispozici možnosti, o kterých se prvním chovatelům appenzellerů nemohlo ani zdát.
Vyšetření DNA nám mohou poskytnout informace o dědičných onemocněních, příbuzenských vztazích nebo genetické rozmanitosti. Nenahrazují však znalosti o samotných psech, jejich rodinách, zdraví, tělesné stavbě a povaze.
Genetika bez souvislostí je pouze souborem dat. Historie bez současných poznatků může naopak vést k opakování dávných chyb.
Největší hodnotu přináší propojení obou těchto pohledů.
Proto mě nezajímá jen to, jaký je pes, který stojí přede mnou, ale také to, co stojí za ním a co může předat dalším generacím.
Odpovědnost za malou populaci
Appenzellský salašnický pes nepatří mezi početně rozšířená plemena.
To znamená, že odpovědnost chovatele nekončí odchovem zdravého a krásného vrhu.
Každé spojení se stává malou součástí budoucnosti celé populace.
Nadměrné využívání populárních plemeníků, neustálé opakování stejných linií nebo selekce podřízená výhradně aktuálním výstavním trendům mohou postupně omezovat genetickou rozmanitost plemene.
Důsledky takových rozhodnutí nejsou vždy patrné okamžitě.
Někdy se projeví až po mnoha letech.
Proto se chov nesmí omezovat pouze na otázku:
„Jaká štěňata získám z tohoto spojení?“
Stejně důležitá je otázka:
„Co toto rozhodnutí přinese plemeni v dalších generacích?“
Nechovat podle módy
Každá doba má svou vlastní představu o působivém psovi.
Módní trendy mohou upřednostňovat větší hlavy, silnější kostru, kompaktnější tělesnou stavbu, určitý způsob předvádění nebo jiné znaky, které se postupem času začínají stále více zdůrazňovat.
Problém nastává ve chvíli, kdy vnější efekt začíná vytlačovat funkčnost.
U pracovního plemene jsou přehnané znaky jen velmi zřídka předností.
Nechtěla bych, aby se appenzeller stal karikaturou sebe sama – těžším, extrémnějším nebo podřízeným pomíjivým očekáváním výstavních kruhů.
Chci v něm vidět především appenzellera.
Psa výkonného, dobře proporčně stavěného a vytrvalého. Inteligentního, ostražitého a sebevědomého. Schopného rychle reagovat, samostatně přemýšlet a spolupracovat s člověkem.
Psa, jehož tělesná stavba má i dnes svůj funkční smysl.
Zachovat identitu plemene
Zachování plemene neznamená snahu zastavit jeho vývoj v minulosti.
Chov musí využívat pokroku veterinární medicíny, genetiky a moderních diagnostických možností. Měl by reagovat na nově se objevující zdravotní problémy a využívat poznatky, které předchozí generace chovatelů neměly k dispozici.
Zároveň však vývoj nesmí znamenat ztrátu identity plemene.
Můžeme zlepšovat zdraví.
Můžeme činit informovanější genetická rozhodnutí.
Můžeme lépe rozumět dědičnosti, chování a vývoji psa.
Ale měli bychom to dělat tak, aby bylo možné i za několik desetiletí podívat se na appenzellera a stále v něm rozpoznat vlastnosti psa, kvůli nimž se lidé před více než sto lety rozhodli toto plemeno chránit.
Minulost není cílem. Je měřítkem, podle kterého se orientujeme.
Nevěřím v chov založený na nekritickém napodobování minulosti.
Jsem však přesvědčena, že chovatel by měl tuto minulost znát.
Měl by vědět, které vlastnosti plemeno utvářely, jak se měnila jeho populace a jaké důsledky přinášela dřívější chovatelská rozhodnutí. Teprve potom lze vědomě rozhodovat o tom, co stojí za zachování, co je třeba zlepšit a které znaky bychom neměli dále upevňovat.
Právě v tom pro mě spočívá odpovědný chov.
Ne ve vytváření psa, který odpovídá současné módě.
Ne ve sbírání titulů.
Ne v tom, že budeme myslet pouze na nejbližší generaci.
Dnes chováme psy, kteří se stanou předky appenzellerů budoucnosti.
A právě proto pro mě historie není uzavřenou kapitolou.
Historie zavazuje.